Pozor, parazit !

Slovník naučný říká: parazit (cizopasník) je organismus, který využívá jiné organismy (hostitele) jako zdroj své potravy i jako stálé nebo dočasné životní prostředí a svému hostiteli tak přímo nebo nepřímo škodí.

Jelikož parazit nezbytně potřebuje ke svému životu hostitele, tak většina parazitárních onemocnění není za normálních okolností smrtelná. Zdravý dospělý jedinec s dostatečnou imunitou je schopen bez větších problémů pár parazitů tolerovat. Ovšem v případě nemoci či vyčerpání organismu se situace dramaticky mění. Nejrizikovější skupinou jsou samozřejmě štěňata, která nemají ještě dostatečně vyvinutou imunitu. Nejúčinnější obranou proti parazitům je prevence, kterou chráníme nejen své zvířecí kamarády, ale i sebe a celou rodinu, neboť někteří cizopasníci jsou i lidumilové.

Vajíčko škrkavky psí

U škrkavky psí nicméně probíhá vývoj složitěji. Pozřené vajíčko se dostává do střeva, kde se vylíhne larvička, která skrz stěnu střevní migruje do cévních kapilár. Putuje přes játra a srdce do plicních sklípků. Odtud se dostávají do průdušnice a hltanu, jsou polknuty a v tenkém střevě dospívají. Některé larvičky jsou krevním oběhem zanášeny do různých orgánů, kde se opouzdří a zastavují vývoj – somatické larvičky.

Tyto larvičky jsou však schopné dalšího vývoje. Impulsem jsou hormonální změny v době březosti feny. Část larviček, do té doby spících, se uvolní do krevního řečiště a přes placentu se dostává do plodů v děloze. Tento proces probíhá zhruba od šestého týdne březosti, což znamená, že již čtrnáctidenní štěňata mohou mít ve střevech dospělé škrkavky. Kromě transplacentárního přenosu hrozí štěňatům infekce i prostřednictvím mateřského mléka (galaktogenní přenos), neboť část larviček putuje do mléčné žlázy feny.

S vajíčky tohoto „putujícího“ typu škrkavek může samozřejmě přijít do styku i jiný tvor např. hlodavec. V jeho těle se vylíhne larvička, která se opouzdří a zastavuje vývoj. Sežere-li hlodavce pes, larvička vývoj dokončí. Stejným způsobem se může nakazit i člověk. Larvička putuje vlásečnicemi a může proniknout, krom jiných tkání, až do sítnice oka. Lidský organismus ji opouzdří a zahubí, ale jizva může porušit celistvost sítnice a nenávratně poškodit zrak. Nebezpečí hrozí zejména dětem, které ještě nemají dostatečné hygienické návyky. I když je riziko nakažení od vlastního psa minimální (vajíčka musí minimálně osm dní zrát na vzduchu, aby byla schopna infekce), přesto existuje a toxokaróza je jednou z mála nemocí, kterou se můžete nakazit od psa.

Hlavním zdrojem nákazy jsou štěňata a mladí psi do dvou let, kde je 10 – 15 % nakažených. U dospělých psů je tento parazit vzácnější do 2%.

Tasemnice – tasemnice psí (Dipylidium caninum), tasemnice hrášková (Taenia pisiformis), tasemnice vrtohlavátasemnice liščí (Echinococcus multilocularis), měchožil zhoubný (Echinococcus granulosus), tasemnice norčí (Mesocestoides lineatus) a další.

Dospělá tasemnice psí

Tasemnice nemají trávicí soustavu a potravu přijímají povrchem těla. Jsou hermafrodité, každý článek obsahuje samčí i samičí pohlavní orgány. Vývoj tasemnic je složitý, ke svému životu potřebují jednoho nebo i více mezihostitelů. Mezihostitelem může být bezobratlý živočich (blecha) nebo savec (hlodavec, králík, skot, prase i člověk). Z vajíčka přijatého potravou se v trávící soustavě mezihostitele vylíhne larvička, která se dostane do krevního či lymfatického oběhu a usídlí se v orgánech mezihostitele (např. plíce, játra, srdce, mozek….). Tam se usadí a změní se v měchýřek vyplněný tekutinou – boubel, který obsahuje hlavičku tasemnice.

Parazitologie rozlišuje několik typů boubelů, to už by ovšem
bylo moc podrobností. Boubel čeká a čeká jestli se poštěstí a
mezihostitele sežere konečný hostitel ( v našem případě pes). V psím žaludku se boubel rozpustí, hlavička se přichytí ve střevě a začne růst tasemnice.

U psa je nejčastější tasemnicí tasemnice psí, jejímž mezihostitelem je další psí parazit – blecha (nebo veš či všenka). Tato tasemnice je dlouhá 10 – 40 cm, na hlavičce má 4 přísavky a asi 60 háčků.

Poslední články obsahují několik tisíc vajíček. Články jsou velké asi 1 cm, přirovnávají se k zrnku rýže či semínku okurky. Jsou narůžovělé barvy a čerstvé se slabě pohybují. Můžete je spatřit buď v trusu nebo v okolí konečníku, kde často psa dráždí a pes tzv. „sáňkuje“, což však nemusí být způsobeno jen parazity, ale například i ucpanými análními žlázkami.Článek na vzduchu usychá a rozpadá se. Uvolněná vajíčka se mohou stát potravou pro larvy blech, ve kterých se vytvoří boubel. Pes se nakazí, chytne-li při vykusování srsti blechu, která si jako larva zpestřila jídelníček vajíčky tasemnice a jako suvenýr jí zůstal uvnitř těla boubel.

Druhou nejčastější tasemnicí u psů je tasemnice hrášková, kde mezihostitelem je králík či zajíc. Sežere-li některý z nich trávu, na které jsou vajíčka tasemnice hráškové, vyvinou se v jejich těle boubele. Nejčastěji se nacházejí na okruží střev v malých hroznech a vypadají jako poloprůhledné hrášky. Navštíví-li váš miláček vaši nebo sousedovu králíkárnu nebo jako správný lovec zredukuje divoce žijící populaci ušáků a zároveň má štěstí na infikovaného jedince, sežere boubele a v jeho těle se usídlí tasemnice.

Hlavička tasemnice hráškové

Tasemnice vrtohlavá přichází v úvahu, pokud máte ovce a pes sežere mozek či prodlouženou míchu infikovaného zvířete. Ovce je totiž mezihostitelem této tasemnice. Boubel se vyvíjí právě v mozku a ovci působí nervové poruchy – stereotypní pohyby, pobíhání v kruhu a později i smrt.

Tasemnice liščí
se vyskytuje nejčastěji u lišek a vlků. Mezihostiteli jsou většinou hlodavci. Jistá „objektivní“ televize kdysi děsila lidi tím, že sběrem borůvek či hub se mohou stát mezihostiteli této tasemnice. Nepatrné riziko tu existuje, ale že zrovna nakažené lišky chodí po lese a kálí do borůvčí a na jedlé houby a vy pak s nemytou borůvkou sníte i vajíčko tasemnice, to by se rovnalo velké smůle a stali by jste se opravdu raritou, v Čechách je zaznamenán zatím jediný případ. Ze zkoumaného vzorku 437 lišek v průběhu dvou let bylo pozitivních na tuto tasemnici 6,4% (údaj z roku 2003). U nás je tento parazit u psů poměrně vzácný, častěji se vyskytuje v USA, Kanadě, Austrálii, v alpských zemích a jižní Evropě. Tato tasemnice je nebezpečnější právě pro mezihostitele. Její boubel je tzv. alveokok, který se vyskytuje nejčastěji u hlodavců, teoreticky i u člověka, kde je nejčastěji lokalizován v játrech, ale může pučet i do okolních orgánů. Neléčí-li se končí smrtí.

Měchožil zhoubný
je nejmenší psí tasemnicí. Má pouze 3 články, žije v tenkém střevě a její velikost je zhruba 5 mm. Tady je riziko nákazy zejména při nedodržování hygienických návyků větší. Nakazíte-li se vajíčkem (vajíčky) měchožila, ve vašem těle se začne vyvíjet cysta (boubel) – echinokokus. Cysty rostou asi 1 cm za rok a dosahují velikosti kolem 7 cm maximálně 10 cm. Cysty jsou nejčastěji v játrech, plicích, mozku, ale i jinde. Vážnější příznaky se objevují, až když cysta dosahuje asi 7 cm. Cysty se většinou odstraňují chirurgicky. Nejčastěji se nakazí děti, které ještě nemají dostatečné hygienické návyky. Mezihostitelem jsou i ostatní savci (ovce, skot…..).

Tasemnice vroubená – jako mezihostitelé jí slouží prasata (i divoká) a přežvýkavci. Boubele jsou nejčastěji v okolí střev a jater. Konečným hostitelem jsou masožravci, tedy i člověk. Riziko nakažení minimalizuje veterinární dozor na jatkách.

Tolik jmenovitě nejčastější druhy tasemnic u psů a jak na ně ?

Škrkavky a tasemnice patří k nejznámějším parazitům, ale u psů parazitují uvnitř těla i jiné potvůrky.

Tenkohlavec liščí (Trichuris vulpis) – oblý červ parazitující v tlustém střevě, do kterého se zavrtává a značně poškozuje sliznici. Příznakem jsou střídavé průjmy a krev ve stolici. Pro odhalení příčiny je třeba provést mikroskopické koprologické vyšetření, vajíčka jsou charakteristického citrónkovitého tvaru. Zdrojem nákazy je nemocný jedinec. Jestliže pes spolkne vajíčka (např. očichá hromádku nakaženého jedince,olízne si nos) v jeho střevě dospějí tenkohlavci. Tento parazit nepatří u psů mezi běžně se vyskytující a účinkují na něj stejná antiparazitika jako na škrkavky.

Giardia

Kokcidie – isospory a kryptosporidie, parazitují uvnitř buněk hostitele nejčastěji ve střevech. Nemocný jedinec trpí nechutenstvím, je malátný, trpí silným průjmem. Kokcidie často komplikují průběh jiných onemocnění, opět zejména u štěňat. Prevencí je zejména dodržování zoohygieny chovu.

Mezi kokcidie patří i Toxoplazma gondii – vícehostitelská kokcidie. Touto kokcídií se může nakazit pes i člověk – tzv. toxoplazmóza. Zdrojem infekce je vždy kočkovitá šelma, pes nikdy nevylučuje infekční stádia této kokcidie – zdrojem nákazy je nejčastěji kočka domácí.

Tolik o vnitřních parazitech u psů. Doufám, pokud jste dočetli až sem, že nejste příliš zděšeni. Farmaceutický průmysl kráčí vpřed mílovými kroky a odčervení proti oblým i plochým červům již dnes nepředstavuje větší problém, jak pro majitele, tak pro psa. Ovšem prevence nakaženíparazity se vždy vyplatí.