Nechápu lidi cestující do dalekých krajin, válet se k moři či lézt do velehor, když nikdo z nich dozajista nemá prochozena všechna krásná zákoutí naší vlasti. Jelikož jdu vždy tak nějak „proti všem“ jezdím raději po Čechách. A prodloužený víkend je k výletu jako stvořený.
Výlet na Kokořín byl plánován dávno předem, nicméně počasí a povinnosti jeho uskutečnění oddalovaly. Ač letošní léto jde z extrému do extrému, nedělní počasí zdálo se být na výlet ideální – bylo pod mrakem. Jediný, kdo byl ochoten nesedět doma, byla Jiřina. Měla velké dilema, koho ze smečky vzít s sebou, nakonec domeček zůstal hlídat Argos a Valkýra s Qeronem vyrazili na výlet. Sraz byl v Kokoříně odkud jsme sjeli fajn klikatou silničkou dolů pod hrad na parkoviště. Psů bylo všude kolem dost a Jiřina měla trochu obavy. Qeron brblal, Rocco polobratra a ostatní ignoroval a Valkýra se nemohla jít přivítat. Vyrazili jsme směr hrad. Jiřinka se hodlala obětovat a zůstat pod hradem hlídat vlky, než si já Kokořín prohlédnu. Kdo se bojí nesmí do hradu a tak jsem smečku dovedla až na nádvoří neb značka se zákazem vstupu psů nikde nebyla a pesanů tam bylo již několik. Našla jsem místo, kde jsem odložila batoh a Rocca a šla obhlédnout hrad.
Vlezla jsem do hradu, vylezla na věž, prolétla výstavku fotografií a tím jsem návštěvu Kokořína považovala za dostatěčnou neb historická fakta o vlastnících hradu mě nikdy nebavila.
Vlci sklízeli zasloužený obdiv, snad pouze jeden starý pán věděl, že je to československý vlčák. Při dotazu, kde je Karkulka jsem významně poklepala na Roccův „svalnatý“ hrudník a umístila tam pro jistotu i babičku. Při občerstvení (moje snídaně) jsme naplánovali další postup. Mraky kamsi zmizely a začalo to pořádně pařit. Naštěstí mezi skalami a lesy to nebylo tak hrozné. Navštívili jsme jeskyni Klemperku, ale pouze jsme nakoukli, protože baterku jsme měli v autě a ne s sebou a blesk foťáku byl jen slabou náhradou. Když jsem přečetla z cedule, že v jeskyni zimují netopýři – Jiřina okamžitě hodila zpátečku, nevím co má proti tak úžasným zvířátkům 🙂 .
Pokračovali jsme dále Truskavenským dolem, kde byl úžasný chládek a klid. Krásné chaty jsem majitelům upřímně záviděla. Navštívili jsme skalní obydlí zvané Rozbořenka.
Útočiště čundráků a pokračovali jsme dále. Vystoupali jsme kopeček na tzv. Kostelíček. Pravěké sídlo a útočiště nekatolíků v pobělohorské době. Kázal tam prý i Jan Hus, takže to bylo opravdu tématické. Jelikož byl Kostelíček obsazen současnými lidmi, nezdrželi jsme se dlouho.
Dalším našim cílem byla návštěva Čertových hlav v Želízech. Tam byl domluven sraz s Helenou a Kibou, kteří bydlí přímo pod touto „pamětihodností“. Abychom si nezajeli, vložili jsme do výletu rallye vložku. Cyklisté se poslušně uhýbali, bláto z louží stříkalo a slalom mezi dírami byl velmi zábavný.
Kiboušek na zahradě předváděl submisivní tanečky a nelíbil se ani jednomu Gogínovi. Největší drzost ale byla (dle Rocca), že Kiba šel na čerty první. Ač jsem si myslela, že toho má Rocco v tom vedru už plné zuby, do kopce táhnul za Kibou a vytrvale ho přeznačkovával . Za námi totéž dělal Qeron. Nahoru to šlo, horší byla cesta dolů, takže povelů pomalu, netahej, stůj a podobně bylo přehršle. Dobrá posilovna předních stehenních svalů, jak jsem zjistila v úterý.
Po čertech jsme zamířili k potoku, kde se všichni psi s chutí ochladili. Rocco se zapikoloval do potoka a nechtělo se mu vylézt. Měl přesně jeho oblíbenou hloubku – po břicho. Na závěr se ještě Valkýra proběhla s Kibou po zahradě, když Qeronek byl zavřen v kleci a Rocco bezpečně za plotem.
Výlet byl u konce, ale rozhodla jsem se jet podívat ještě do Zakšína, protože na cestu do Prahy bylo ještě moc vedro. Tím jsme si připravili další zážitek. Na vyhlášené trase motorkářu probíhala policejní preventivní akce. Jejich kamery jsem si všimla, hlídky v další vesnici také a hned jsem viděla, že jdou po mě. Nevědoma si přestupku jsem vyhrabala ze dna kastlíku techničák, posléze jsem dokonce našla i řidičák a občanku. Rocco byl kupodivu hodný a chlapečka policajta sežrat nechtěl. V duchu jsem vzpomínala, kdeže jsou všechny součásti povinné výbavy vozidla. Ale to PČR nezajímalo – výhrady měli k umístění psa na zadním sedadle neb Jiřina má vzorně klec a já nic. Ano, ano – jsem si vědoma, že když narazím do zdi, pes mi zlomí vaz ( rozebírat, že by to bylo už celkem jedno jsem považovala za zdržování) a vědoma si toho, že přeprava psů není dostatečně právně ošetřena jsem namítla, že jsem se speciálně na to ptala na školení řidičů (což PČR evidentně zaujalo), přispěchala jsem i s upozorněním, že jsem vyměnila auto a mříž je v plánu a když jedu někam dál, tak ji beru. Těžko říct, co si mysleli, že je pro mě dál, když dle papírů od auta a občanky jsem byla cca 200 km od domova, ale asi se nechtěli dohadovat a pustili nás dál. Budu muset zase vyměnit vozidlo, policajti mě stavěli jen 2x a vždy v tomtéž autě – asi je nějak přitahuje.
V Zakšíně jsem pochopila, proč Jiřina nazývá Valkýru rachejtle – to co předváděla, aby Rocca rozběhala bylo neuvěřitelné. Ale nezabralo to. Gogínek byl přece jen utahaný.
Jiřina si vzpomněla, že má někde mříž ze starého auta a věnovala nám ji. Zpět jsme tedy jeli vzorně s mříží a těm svým policajtům jsem zamávala. Po cestě jich bylo ještě několik. No zátah jak má být a bylo to vidět – řidiči dokonce dodržovali rychlost.
Výlet to byl povedený a jelikož naši sousedi upalovali Husa už třetí den od rána do rána, vzala jsem Rocca spát dovnitř, aby měl klid a konečně se vyspal. Chrněl až do rána. Určitě se těší na pokračování, protože nám dost cílů na mapě Kokořínska zůstalo.
Komentáře
|
.
:. Tak až se bude rýsovat konkrétní termín, nějak to zveřejním. Nejbližší cíl jsou teď Jetřichovice, tam je „pamětihodností“ k navštívení snad nekonečně. 
víkendy by měly mít tak 5 dní…..to bych možná stíhala vše. |